A jsou z nás definitivní plochaři…
Už od začátku našeho působení v ZBK Pardubického kraje (což jsou nyní přesně dva roky) jsme pendlovali mezi sutinami a plochami. Já jsem měla v hlavě jasno a poměrně od začátku jsem tíhla spíše k plochám, jenže Tjabák zase tíhnul ke všemu živému v lese, což byl poněkud problém. Naštěstí zhruba po roce (kdy se mimochodem v sutinách naučil pár významných dovedností, jako zakryté osoby atp.) se mu v hlavě rozsvítilo a udělal si pořádek ve svých prioritách – tzn. figurant je nade všechno. Poslední kapka byl Wilderness seminář v Nekoři (červen 2009), kde jsem měla mimo jiné možnost vidět 40 akrové CARDA testy a ´trochu jiný´ způsob hledání naživo. Tam jsme definitivně pohřbili sutiny, které jsme postupně úplně vyeliminovali z našich tréninků.
Teďka jsme se s Tjabem konečně dostali do fáze delších hledání a k plochám takovým, jaké jsem viděla v Nekoři. Bohužel většina lidí si pod pojmem plochy představí zkoušky ZTV1,2 nebo RH-FLA,B – tzn. nějaký malý prostor, spoustu osob, osu postupu a posílání psa doleva, doprava…až do zblbnutí. Zásadní rozdíl u těchto hledání oproti zkouškám je především poměr velikost terénu ku počtu schovaných osob. Zatím co na zkouškách je velikost prohledávaného terénu malá a osob je tam ukryto hodně, při tomto odlišném způsobu se prohledávají poměrně velké plochy s malým počtem osob (většinou jednou :-P). Od toho se samozřejmě odvíjí i odlišný způsob prohledávání. Člověk si cíleně zvolí taktiku prohledávání (u zkoušek má danu osu postupu) vzhledem ke směru větru, tak aby umožnil maximální využití čichových schopností psa – tzn. aby vítr foukal kolmo a pes mohl dobře navětřovat. Dále vzhledem k síle větru a okolnímu prostředí (hustota lesa atp.) si určí tzv. mezerování (vzdálenost mezi pásy, která by se měla rovnat vzdálenosti, na kterou pes za daných podmínek osobu navětří) Další zásadní rozdíl je samotná práce psa, kdy pes není nikam posílán, pouze se pohybuje v určité vzdálenosti před psovodem (téměř jako na procházce) a větří. V momentě kdy ucítí osobu, tak se ji sám od sebe vydá dohledat. Velkým pomocníkem je GPSka, s jejíž pomocí se hlídá mezerování a zároveň se do ní zaznamenávají jakékoliv důležité body – např. místa, kde pes projevil zvýšený zájem nebo místa která z jistých důvodů nepovažujeme za prohledaná (např. oplocenky…). Každý tým se skládá ze tří nepostradatelných součástí: 1)pes (v našem týmu Tjabo), který má za úkol (jakjinak) navětření, nalezení a označení osoby; 2)psovod (já), který zná svého psa, celou dobu ho sleduje, hlásí zvýšený zájem pro zaznamenání do GPS a měl by i určovat taktiku prohledávání (tak s tím mi samozřejmě pomáhá Klára); 3)navigátor (Klára Kmoníčková), který je zodpovědný za veškerou práci s GPS, tzn. za nalezení prohledávaného prostoru, dodržování taktiky (zkuste si v lese chodit rovnoběžky po 50 m…:-P), ukládání významných bodů atp…a v našem případě ještě hlídá, abych tam já neudělala nějakou moc velkou pitomost J.
Největší podíl na přípravě a organizaci těchto tréninků má Robert Novák a Klára Kmoníčková, za což jim oběma patří velký dík...