Na tyhlety závody odjížděla panička pěkně nervní...přeci jen první ´opravdové ´ agility závody...v hlavě se jí rodilo tisíc a jedna teorie o tom, co tam provedu za hrůzu ( nejdřív se bála, abych nešel sežrat psy, co štěkají u parkuru, potom abych nezačal štěkat na rozhodčího ve stylu -co mě ten chlap leze na parkur...). Musím přiznat že jsem ani jednu paniččinu tajnou obavu naštěstí neuskutečnil...zato jsem si našel zcela jinou zábavu, se kterou panička vůbec nepočítala ( já jsem totiž pes originální :-)).
Naštěstí jsme hned po příjezdu na místo závodu potkali Elišku s E.T., což udělalo radost hlavně paničce. Zašli jsme na prezenci, kde si zkontolovali očkovací průkaz, a my jsme dostali na vyplnění žádost o výkonnostní průkaz...
Společně s Eliškou jsme vyhledali altánek kde jsme se ´ubytovali´ a vyrazili jsme na krátkou procházku. Cestou zpátky jsme potkali Sezemičáky, kteří právě přijeli. Pak přichází měření, které je dobré alespoň k tomu, abych se seznámil s rozhodčím. A už se začíná běhat, nejprve kategorie S, potom M...a až pak my. Čekání stupňuje paniččinu nervozitu ještě víc.
A konečně prohlídka parkuru, kde se panička kapku uklidní...no ono to nějak dopadne. Jelikož startujeme až ke konci, tak si mě pančka bere a snaží se mě rozblbnout na tenisák a na piškotky...no nějak to nezabírá a pořád mám nos přilepenej u země, piškotky nepiškotky, a čmuchám. A to jsem ještě před chvílí, když šla panička na záchod, byl docela akční a hravej. Příčinu mého chování se panička záhy dozvídá-oni tu totiž jsou i háravé fenky. A ještě k tomu jedna běží skoro před námi. Tenhle problém paničku ani ve snu nenapadl, nevim proč si myslela, že háravky na závody nejezdí...
Díky této ´optimistické´ novince je panička ještě nervnější, možná by bylo lepší, kdyby ji to zůstalo z ´milosrdenství´ utajeno :-)). Posadí si mě před překážku, a já samozřejmě místo abych se soustředil, už mám frňák u země. No, nakonec vybíháme...hop, kruh, tunééél...sice neběžim naplno a mám pořád tendenci strkat hlavu k zemi...ach jo, vždyť to tak krásně voní...vyběhnu z tunelu a je konec, teda ještě né, ale zaseknu se před překážkou a čmuchám...nakonec se nechám přemluvit, ale trať zrovna vede podél klece s háravkou...překážky nepřekážky paničku přestávám vnímat uplně...naštěstí za pomoci obětavých kamarádů ze cvičáku se dostávám zpět na parkur...sice ještě disklý nejsme, ale panička cítí že to nemá cenu...projít si parkur krokem a s nosem u země...tak mě navádí blbě, v pokusu abych se alespoň rozběhl...
Hned panička dostává rady od zkušnějších ze cvičáku, jak na sebe upoutat moji pozornost. Začne sen jimi řídit, takže zatím co se běhají SA1 a MA1, panička si pečlivě matlá ruce v salámu :-). Parkur vypadá docela dobře, začíná rovinkou takže budu mít čas se rozběhnout...
No, panička už není tak nervní, protože alespoň ví, co ode mne může čekat. Vyběhnem, sice mám pořád tendenci strkat nos k zemi, ale běžím. No, běžím...lépe řečeno si hraju na lemru...teda né že bych normálně na cvičáku dosahoval nějakých extrémních rychlostí, to ne...ale každopádně běžim rychleji než tohle :-). I když se táhnu, zónu na áčku si stejně přeskočím ( aby se neřeklo :-)...problém nastává, když končí rovinka, tudíž se moje už dost šnečí rychlost ještě sníží a začínám znovu čmuchat. Už už se panička chystá vytáhnout párek, když se rozběhnu...no skončíme s 15 trestnými body ( zóny na áčku,kladině + jedna shozená tyčka ) na 7. místě ( z 16 LA1 ).
Takže jsem si alespoň splnili LA1 na velmi dobře, a ve výkonnostním průkazu se neobjeví hned DIS :-). A ještě na jednu optimistickou myšlenku panička narazila...když jsem se i teď se svoji šnečí rychlostí a čmucháním vešel do standartního času, tak si s ním příště ( za předpokladu že poběžím normálně ) nemusíme dělat starosti.
A přichází poslední běh, agility-open. Panička už je smířená se vším, no co, jednou jsme doběhli, tak už se můžeme klidně disknout...když začínají skákat L-ka jdeme si spolu hrát s tenisákem...za plot...tady zřejmě žádná háravka nechodila, alespoň ji tu necítím, tak blbnu a lovim tenisák...jsem i docela rozblbnutý a motivovaný...ale jakmile vylezem zase ven...kde to tak krááásně voní, tenisák mě přestává zajímat a zase čmuchám...
Vybíhám, hop hop ještě zvládnu, ale pak příchází blbý náběh do slalomu, kde musím zpomalit a zase čuchám...slalom je katastrofa sama o sobě, když potřebuju pořádně nasát vůni z každé druhé tyčky...no a jakmile vylezu ze slalomu tak mi to nedá a musím si to tu označkovat...to se nevim proč paničce nelíbí, vždyť venku si můžu značkovat všechno...následuje ještě pokus s vyndaným párkem, ale jelikož si na háravé čubičky nedám dopustit, tak radši jdeme pryč - nemá to cenu a ještě by mi to panička zprotivila, a to opravdu nechce.
Pak nastává vyhlášení výsledků a odjezd domů...ač si nevezeme žádné ceny, přeci odjíždíme bohatší...a to o zkušenosti. Odteďka se už háravkám nebudeme vyhýbat, ale budeme je vyhledávat, prý abych si na ně zvykl...strávili jsme příjemné pondělí, a mohlo to dopadnout i hůř - alespoň ty zkoušky jsem doběhl :-)).