Po krásné noci v chatce jsme se dopoledne přestěhovali, postavili stan a vyrazili do města shánět mapu...teda paničky svez do města Honza od Grini, a my čekali a hlídali stan. No mapu nesehnali, a to se ptaly opravdu všude...např. cukrárna zklamala na celý čáře, páč tam neměli ani mapu ani těstoviny...
Následoval krásný proflákaný den, s Gwen jsme si domluvili že nám na Fryšták doveze Aretku a večer jsme poseděli v hospodě...trochu to jen kazila myšlenka na zítřejší brzké vstávání ( v 5 hodin!!!).
Vstávání bylo podle očekávání příšerné, ale po půlhodině chození na čerstvém vzduchu se i panička probrala :-), takže na start šla už vzbuzená. V 6 hodin a 10 minut jsme byli vpuštěni na trať, po chvíli jsme dohnali Áju s Aretkou, kteří startovali 2 minuty před námi. Ač to v paničce hlodalo a přemýšlela jestli nemá běžet alespoň dokud není takové horko...ale nakonec se ´ovládla´ a zařekla se, že na tomhle dogtrekku VŮBEC nepoběžíme ( a taky jsme to dodrželi-čímž toto byl náš historicky první trek, kde jsme odmítli seběhnout byť i z kopečka :-)). Nechtěla abych skončil přehřátý jako na Jihlavě, protože vedra tu byla opravdu tropická. Takže naším cílem se stalo tento extrémní trek ( extrémní kvůli vysokým teplotám opravdu byl ) dojít, pokud možno bez bivaku- přeci jen v noci je alespoň chladněji a nepaří sluníčko...
S Aretkou nám cesta docela dobře ubíhala, z Cakova přes Vilémov, Javoříčko, Bílou Lhotu až k 1. kontrole v Mladči. Teplo se udělalo překvapivě brzy a naneštěstí byla většina cesty po asfaltu. V nějaké vesnici jsme potkali Petera a Jirku, kus jsme šli s nimi, pak nám utekly...ale na 1. kontrolu jsme zase dorazili tak nějak stejně :-).
Na přestávku se nám zdálo poměrně brzo, tak jsme s Aretkou pokračovali dál, přes nějakou dálnici, po hezké cestě lesem až k Rybářské baště-hospodě, kde byla druhá kontrola. Paničce cestu trochu komplikoval fakt, že se jí na předtrekovym puťáku rozpadli brýle-no a když má člověk všechno kolem rozmazané, tak se blbě hledají značky...veškeré pokusy o slepení, počínaje náplastí a konče izolepou ztroskotali, tak vždycky na krizových místech panička pohotově vytáhla z kapsy půlku brýlý, a zkoumala kde je značka :-)).
Společně s Aretkou jsme se drželi až do Měníku ( 33 km ), kde se Aretka přehřála a museli jsme se trhnout...museli hlavně proto, že panička opět na 30 km dostala krizi, a kdyby si teďka sedla a odpočívala, tak to s největší pravděpodobností nerozejde-aspoň né na tolik, abysme byli schopní dojít bez bivaku. Následovala poměrně krušná cesta po polních cestách až k Pateřínu ( les ). Tam krize vzdala boj s paničkou a přestala nám kazit cestu :-). Šlo se po krásné lesní cestě, každou chvíli jsem se ráchal v potůčku ( jednou tam se mnou šla i mapa :-)) a pořád nás předjížděli nějací cyklisti...tedy oni to byli pořád jedni a ti samý, na horských kolech - jakmile nás předjeli, tak se zastavili a stáli dokavad jsme je nepředešli :-).
V lese jsme také konečně potkali nějakého trekaře - odpočívající samojedku. Chvilku jsme hodili řeč a pak pokračovali dál, přes Olešnici a směrem na Bouzov. Minuli jsme nějakého pána s ČSV a o kus dál jsme potkali Petra s Gerou. S těmi jsme ve směs šli až do Bouzova, chvilkami nás předešli oni, chvílemi my je...ač bylo vedro a cesta do Bouzova ( 42,5 km ) byla po asfaltu, mě to ani moc nevadilo a hezky jsme si šlapal vepředu.
Usoudili jsme, že nemusíme vidět vše a tak jsme si trasu obešli hezky podle itineráře a na Bouzov jsme se podívat nešli. Hlavně proto, že bylo dost vedro a panička se už chtěla dostat pryč z toho asfaltu, někde nabrat vodu a namočit mi dečku. Kousek za Bouzovem jsme k tomuto účelu našli vhodný potok a převážně lesem jsme pokračovali do Kozova...cestou jsme poprvé zakufrovali...a to si panička zrovna libovala jak se tu hezky jde...dokuď nezjistila že jsme na druhé straně potoka než být máme :-). Naštěstí to byla jen asi půlkilometrová zacházka - trošku jsme přehlédli tu odbočku do křoví :-).
A že jsme blbci odbočovali a nešli blbě...následoval krásný kopec nahoru a ještě krásnější sestup dolů...to už paničce docházela trpělivost-to, že jsme do kopce netáhl, by ji ani tak nevadilo-v tomhle vedru po mě ani tahání nechtěla...ale to, jak jsem se rozhod že z kopce dolů poběžíme nejlépe sprintem, si už líbit nenechala-nejdříve po dobrém: Tjabo k noze...když to nefungovalo ( copak můžu za to, že tu asi tak před půl minutou prolítnul zajíc?! ) tak následovalo: Ty debile nevíš co to je k noze?!!...očividně jsem nevěděl, jen ať si panička řve, já jsme byl rád že po tak dlouhé pomalé cestě na vodítku je nějaký vzrůšo a CHTĚL JSEM TOHO ZAJÍCE. Jenže to už paniččina trpělivost dosáhla maxima - ten prudký kopec byl blbý sám o sobě, nemluvě o tom, že při brždění došlapovala přesně na puchýře na patách a když si k tomu ještě díky mě skoro vyvrtla kotník následovalo něco jako: Dopr** nes** mě a padej K NOZE!!! Tak jsem si nakonec dal říct a druhou půlku kopce jsem sešel krásně u nohy. Tím si panička trochu spravila náladu, ale přeci jen už toho začínala mít dost a z toho sluníčka ji už bolela hlava...
Ale hřála nás myšlenka že odsud ( Kozov ) do Kladek to bude lesem a v Kladkách dáme pauzu. Na konci Kladek stál nějaký pořadatelský škodič s foťákem, tak s ním panička prohodila pár slov, poslal nás nahoru po poli do kopce ( to nám fakt zvedlo náladu...)...ale co, hřála nás myšlenka že za chvíli zalezem do lesa a bude podél potoka až do Kladek...
Konečně les...no co, že tu je asfaltka, však ona za chvilku skončí a bude tu nějaká krásná lesní pěšinka...no neskončila...celých 7 strašně dlouhých kilometrů až do Kladek. Tady se mi nejspíš začali dělat puchýře, protože krom toho že měla krizi panička, tak ani mě se dvakrát nechtělo...ne že bych zastavoval a brzdil, to ne, jen jsme už nešel nadšeně vepředu ale šoural se krok za paničkou. Ke zlepšení mojí nálady ani moc nepomohlo, když mě panička na chvilku pustila z vodítka...po strašně dlouhé cestě, přesvědčení že jsme rozcestník, který mě být po 3 km někde minuli, se před námi objevil. To už bylo trochu moc...Kladky 5 km...jakto že jsou ještě tak daleko?!...zalezli jsme k potoku a čtvrt hodiny jsme odpočívali, panička dopila zbytek vody...a pak jsme se plní pesimismu vydali na další cestu :-).
A konečně Kladky ... u nějakých domorodců nabíráme vodu, vysvětlujeme jim proč tu chodí tolik lidí se psy a pokračujeme k rozcestníku, kde dáváme slíbenou pauzu. Zvedáme se už v trochu optimističtější náladě, protože co nevidět dorazíme do míst, kde to už známe ( z puťáku ). Sice víme, že bude následovat velké stoupání, ale hned se jde lépe, když to tu poznáváme. A navíc po vystoupání na konec vesnice bude krásný kopeček lesem dolů do Nectavy.
Z Nectavy na hrad je to strašný krpál a optimismus nás pomalu opouští...když potkáme Miloše a Luboše jak odpočívají...SLÁVA...konečně někdo a nepůjdem sami. Mají už poněkud volnější tempo, které nám plně vyhovuje a tak se jich držíme až do 3. kontroly ( 64,5 km ). Já poněkud ožiju při klesání k Biskupickému potoku-jé jé tolik zajíčků tady bylo-a zase začnu na chvíli táhnout.
Na 3. kontrole dávají Miloš s Lubošem pauzu, tak se připojíme k Broňovi, který vychází dřív. Zalézáme do nějakého soukromého lesa, kde je zákaz bivakování a počítáme jestli stihneme být do setmění v Konicích. Já nijak nebrzdím, ale jdu za paničkou jak na porážku...ale ve chvíli kdy Broňa zastavuje na pití a posílá nás dál, že nás za chvíli dožene, mě najednou popadla dobrá nálada...šel jsme vpřed a krásně táhnul, a bylo vidět že mě to zase baví. Tím jsem paničce udělal ohromnou radost a hned se šlo lépe. Přeci jenom nebyla nejšťastnější z toho, jak jsem se většinu cesty táhl na prohnutém vodítku u nohy či krok za ní.
Po chvíli ( kilometru ?? ) mě ta dobrá nálada zase přešla, ale panička alespoň věděla že ještě můžu a mám chuť jít...s Broňou jsme se doplahočili do Šubířova, kde jsme dali kratičkou pauzu v místní hospodě, trochu nám zkazilo náladu jak jsou ty blbý Konice ještě daleko, ale šli jsme dál. U Slámovi louže, kde jsme se osvěžil a vykoupal, jsme zahlídli Renatu - nejspíš pro někoho jela...
Slezli jsme z asfaltu a hurá po polní cestě do Konic...jéé to bylo hezky z kopečka...a ten strom uprostřed pole-tam určitě jdeme...slezli jsme až do nějaké vesnice...jéé že by Konice? Zdálo se nám to trochu blízko, ale co, cesta rychle ubíhala...a tady je dokonce žlutá, na tu se máme v Konicích napojit...to je super...náladu nám rázem zkazila partička kluků na autobusový zastávce, kteří na dotaz jestli to jsou Konice odpověděli: Jóó tam to máte ještě daleko...tady jste ve Dzbelu...ale pojede tam vlak... S upřímnou lítostí jsme jim vysvětlili, že vlakem nemůžeme, a šlapali si to ty 4 km do Konic pěšky po asfaltce. Potěšující je, že jsme si to nijak neprodloužili, smutné to, že jsme vyměnili 4 km lesem za 4 km po asfaltce...
Pomalu se začalo stmívat a my dorazili do Konic. Na polní cestě do Ochozu jsem se zase roztáhl, přestávalo být vidět, tak jsme na nějaké křižovatce udělali venčící-jídelní-čelovkovou pauzu. Potkali jsme Honzu s Grini, který se pomalu sunul vpřed...
Přeci jen to bylo zase příjemné, jít tam kde už to známe-smůla že jsme tudy nikdy nešli za světla :-). Kousek za Ochozem Honzu s Grini doháníme a společně pokračujeme až do cíle...jenže ten je zatím v nedohlednu...procházíme kolem Ochozské kyselky a kdeme Rakovskym údolím...párkrát přelezeme potok, a pak nastává rovná cesta-a někde má být altánek a za nim se už konečně máme napojit na pořadatelské značení...tak kde ten altánek je? Už tu měl přeci dávno být...museli jsme ho minout...to se honilo v hlavě paničce...šli jsme tu za světla, ráno a v plné síle...a ten altánek se zdál strašně blízko...po téměř nekonečné době se konečně objeví ( to už se i panička smířila s tím, že se budeme vracet...), z čehož má panička strašnou radost...
Napojujeme se na pořadatelské značení, procházíme kolem nějakého tábora, kde se stavíme, zasockujeme, dostaneme čaj a chvilku si s vedoucíma povídáme...teda ta chlapská část si povídá...panička pomalu ale jistě usíná...a to už se jí drží celý trek.
Pokračujeme po pořadatelském značení přes Kandie až do Laškova. Tam se máme napojit na naučnou stezku. Touhle dobou už panička potřebovala opravdu zoufale spát, tak si toho z cesty moc nepamatuje...vlastně skoro vůbec nic...snad jen že jsme v Laškově trochu bloudili a nemohli najít tu naučnou stezku či co?!...já tomu nerozumím, Broňa s Honzou pořád koukali do nějakého papíru ( prý se tomu říká mapa ), zatímco panička spala a nevěděla o světu...při každém zastavení si sedla a okamžitě usla...ale nejhorší na tom bylo to probouzení...stokrát měla panička chuť se na to vykašlat, vyspat se a dojít to ráno...
Z cesty po naučné stezce si toho také moc nepamatuje, snad jen to že jsem jí krásně pomáhal a táhl jsem...byla už šílená tma, čelovka už skoro vůbec nesvítila, tak veškerá paničky komunikace spočívala v občasných nadávkách když skončila po koleno v bahně nebo si skoro vyvrtla kotník...nejraději by nadávala víc a na všechno, ale nakonec usoudila že je lepší býti zticha a energii soustředit na neusnutí. Kousek před poslední kontrolou byla nějaká studánka s lavičkou, které jsme využili k chvilkovému dobrání energie ( panička ten chvilkový odpočinek samozřejmě prospala...) a hurá na poslední kontrolu.
Tam nám vysvětlili kudy se dostat do cíle, což už panička nebyla schopná vnímat, tak alespoň doufala že zbytek poslouchal. Nejspíš jo, protože do cíle jsme se dostali přímou cestou bez bloudění. Vylezli jsme do nějakého kopce, kus po nějakém poli a už byli vidět Nové Dvory...a už jsme v Cakově...hurááá...podvědomě zrychlujeme a hurá do cíle. Konečně. Kontrola povinné výbavy a konečně zalézáme do stanu. A panička usíná...na tohle, až bude moct v klidu usnout bez strahu z toho, že ji za pár minut bude někdo budit, se těšila už od skautského tábora...já se stáčím do klubíčka u jejích nohou a usínám s ní.
Druhý den ráno je panička docela v pohodě, ale já nemůžu došlápnout na přední packy. Puchýře. Nejpíše z toho horkého asfaltu. Až na táboře v Kladně, když se mi sloupla na každé přední noze půlka polštářku, panička zjistila jak byli obrovské. Ale i navzdory těm puchýřům jsme od skautského tábora všude kde nebyl asfalt paničku do cíle dotáhl. Kdybych ji nepomáhal, kdoví jestli bysme to byli schopní dát nonstop. Celou sobotu odpočívám, v neděli ráno je to trochu lepší, ale né o moc. To je poprvé, co jde panička na vyhlášení výsledků beze mě. Usoudila, že bude lepší nechat mě ležet.
Skončili jsme na krásném 5. místě, a to jsme ani jednou neběželi :-). Do Olomouce máme odvoz od nějakých hodných lidí s labradorem a vlakem zpátky domů. Na cestu mám udělané botičky z ponožek a ani nepajdám. Doma si dám ještě klidový den s krátkou procházkou, ale to už začínám otravovat že mě to nebaví, tak začneme ven chodit normálně. Já jen občas dopadnu na přední nohu když šlápnu na nějaký ostřejší kámen. A do agility soustředění v Kladně jsem už úplně v pohodě. Naštěstí.
