Tentokrát už při cestě na vlak zjistila panička jeden závažný nedostatek-zapoměli jsme doma náhubek. Takže se pro něj buďto vrátíme, vlak nám ujede ( samozřejmě jsme nestíhali a šli na poslední chvíli ) nebo to risknem, a pojedem nez něj...no, vzhledem k tomu, že dalším vlakem bysme se na místo dostali kolem jedenácté večer, jedem raději bez náhubku. Panička ví, že v tomhle směru jsem bezproblémový, tak jen doufá, že nebudou mít původčí kecy. Naštěstí byli průvodčí tolerantní, a to i tehdy, když jsme si s Chosíkem při zpáteční cestě chtěli ujasnit, čí že je ta spadlá granule... Podařilo se nám přežít i výluku, kdy se do dvou nesnesitelně vypečených autobusů pokoušeli nacpat celý vlak.

Cestou na cvičák potkáváme Alču, která nám šla naproti a se kterou máme být ve stanu. Menší komplikace nastanou jen při stavbě stanu, protože ty kolíky, ohlé do pravého úhle nějak nechtějí držet v zemi...no stan nakonec stojí, a my před meetingem stihnem ještě kratší procházku. Na meetingu paničku vytrvale otravuje nějaký protivný hmyz s grónským psem :-), tudíž si pamatujem asi jen to, že někde za Stájí nemá být dlouho vidět značka...

Ráno se panička budí ( za mé vydatné pomoci ) poměrně včas. Ač jsme skoro na konci startovního pole, startujeme ještě před osmou...chudáci ty na začátku :-). Začátek trasy ( asi 1. km ) už máme projitý-takže nehrozí nebezpečí, že se vydáme na druhou stranu jako ve Šlapanicích...dokud je chladněji, tak si chceme pospíšit, abysme dohnali Báru ( startovala 40 minut před námi ) nebo Michala ( který startoval hodinu před námi ).  Je to životně důležitá nutnost, neboť panička strašně ráda chodí v noci a nemá...teda má čelovku ( kvůli povinné výbavě ) - jenže čelovka nesvítí :-).

Doháníme Gwen s Dinou, která nemá jinou starost než dohnat Lenku Bahulíkovou, což se jí povede nejdéle u první hospody...ale tak ač jsme původně nechtěli :-), přeci jen jdeme spolu až za Špitálský les...no hned na prvním km, kde se máme napojit na modrou rozcestí úspěšně míjíme...ještě že kousek dál stála Lenka s Loganem a poslala nás zpátky...stoupáme do Henčova, ovšem to panička ani necítí, protože krásně táhnu a mám radost že jsem zas na trati.

Sluníčko už začíná docela nepříjemně pálit, naštěstí se za chvilku naším klusavým tempem dostáváme do Špitálského lesa, kde je stín ( a taky bahno-panička neumí chodit a zakopla o nějakou větev ). Míjí nás Roman Baláž-mě připadá že  jdeme moc pomalu a chci jít za ním...k mé radosti mě to panička nakonec dovolí, s tím že Michala stejnak dohnat musíme a až ho doženem tak půjdem pomaleji a odpočine si...

Mírným poklusem zdoláváme nepříjemný úsek po silnici, pokračujeme přes Rytířsko, kolem Hladového rybníka ( kde se nezapomenu vykoupat a napít-přeci jen se dělá dosti nepříjemně vedro ) až do Věžničky. Párkrát nám Roman zmizel - když už měla panička běhání plný zuby - ale já jsem ho na moc dlouho nenechal a nakonec jsem za ním paničku přeci jen dotáhl. Ve Věžničce nás dohání Maruška. Protože Mia právě dohárala ( což já neomylně cítím ), tak nám navrhuje, ať chvilku počkáme, abych se nestrhal. Návrh sice rozmuný, ale panička nemá náladu za mnou dalších 30-40 km vlát - jak jednou ucítím háravou fenku, tak si to moc dobře pamatuju a nestačí jen aby zmizela za roh...a ještě k tomu když mám postroj, kde vím, že můžu táhnout ( a obojek mi panička před startem sundala ). A zakazovat mi tahání v postroji, což mě panička pracně a docela dlouho učila ( po typické cvičákovské výchově-na vodítku se netahá ), se jí nechtělo-abych pak nepřestal tahat i  když mám.  Společně dorážíme do Polné, kde je první kontrola.

Sluníčko paří čím dál víc, dostávám napít a panička mě polévá vodou. Je mi strašný vedro, protože jsem celou cestu táhl jak kůň a panička měla co dělat, aby mě ubrzdila. Tady přeci jenom necháváme Marušku s Romanem trochu utéct, jestli náhodou nebude ta Maruščina rada fungovat...nebude. Jakmile se rozejdem, vedro nevedro táhnu dál. Psnička se mě snaží dost brzdit, jde krokem, což způsobí jen to, že já se strhávám ještě víc a paničku bolí paty a stehna. Prolézáme ohradník s krávou, která si nás naštěstí nevšímá a dál cesta naštěstí pokračuje lesem s hodně potůčky.

Na konci lesa potkáváme Broňu a o pár metrů dál Báru s Aronem. Tak sláva...Báru jsme dohnali. Pokračujeme s nimi po hnusné asfaltce, kde nás každou chvíli šílenou rychlostí mine náklaďák, až do Stáje. Tam dávají malou pauzu před obchodem, ale panička se rozhodne dohnat Michala...vždyť teď musí být od nás kousek.

Vyrážíme ze Stáje a panička pohotově využije jedinou radu, kterou si odnesla z meetingu. Značka opravdu dlouho viďet není, ale cestu v pohodě najdeme. No, jestli to náhodou nebude tím, že na dohled před námi je jiný trekař...konečně odbočujeme zpátky do lesa...a za chvilku se za námi vynoří Maruška, která se někde ztratila...radši jdeme dál, než si stihnu všimnout Mii.  Až teď si panička uvědomí, že si jdu v klidu, sice docela dost pomáhám, ale neškubu na postroji dopředu...paničce už dochází trpělivost...vždyť jak daleko se mohl Michal dostat...a tak mu radši volá...po odporném stoupání na Havlinu ji při výměně ponožek dojde SMSka-Michal se ztratil a je někde za námi :-). Prý jsou někde za Stájí v lese a nevědí kde...

Klidovým tempem pokračujeme dál, po krásné louce-kde jen trochu na ty značky zapoměli...a ještě před K-2 nás Michal dohání. To už pomalu začínám zpomalovat a je mi vedro. Každou chvíli zalézáme někam k potůčku nebo studánce abych se napil a schladil. Mým tempem pokračujeme až na Dědkovskou horu, samozřejmě se zastavením u Dědkovské studánky - přišla právě včas, když nám už docela dost začala docházet voda...

Pokračujeme mým pomalým tempem a k tomu abych táhl mám hodně daleko. Vypadám docela unaveně - což se paničce už na první pohled nezdá. Ač jsem ze začátku hodně táhnul, tak ani na běžkách ani na kole nevykazuju po 30 km nějaké větší známky únavy, a to běžím daleko rychleji a táhnu daleko víc...blbý sluníčko...pořád jdu pár kroků před paničkou, ale jakmile bych se zastavil, tak je panička připravená dát ´chladící pauzu´. V Blízkově skočím do místí nádrže, následuje kousek asfaltové cesty do Měřína, kde chceme dát menší pauzu.

Ač si panička šlape po svých, cesta nám s Michalem docela utíká. V Měříně se vybereme vhodné místo v chládku, a dáváme 15 minutovou pauzu. Panička mě dává špek, po kterym se jindy můžu utlouct. Čmuchnu si, a s odporem odtáhnu tlamu pryč. To už si panička začíná dělat docela starosti - když já odmítnu něco tak dobrého jako špek, tak to vážně nebude jen ´únava´.

Zvedáme se a pomalu vyrážíme dál. Asi po půl kilometru, kdy se táhnu jak na popravu, dáváme další pauzu. Michal s námi chvilku čeká, ale pak ho panička posílá ať jde - neví jak dlouho tu se mnou stráví, ale dokud nebudu chtít jít, tak nepůjdem. Jsem docela apatický, tak mě panička nechává ležet a přemýšlí, co dál.

Když se rozštěkám na nějakého příchozivšího dogtrekkaře panička usoudí, že na odvoz to není a ještě půjdem. Po chvíli znovu doháníme Michala a pokračujem do Zátiší. Jsem pořád stejně apatický, ale šlapu si to pár kroků před paničkou, tak usoudí, že dokud můžu, tak na tom nejsem tak zle. Napojujem se na modrou a pokračujeme směr Kouty.  Když tu se najednou zastavím a začnu zvracet. Panička tušila, že nemůžu být ´jen unavený´. Znovu posílá Michala ať jde, že toho nejspíš necháme...když mě je blbě, tak to nemá smysl dál pokračovat. Chvilku sedíme, pak mě panička pouští na volno, s tím že dojdeme k nejbližší vesnici a zavoláme odvoz.  Jaký je ale její překvapení, když hned začnu blbnout a chci aportovat šišky...chvíli si hrajeme a panička mění plány...no jasně, vyzvracel jsem se a udělalo se mi dobře...

Když mě moje skvělá nálada nepřechází, tak si mě panička zase připíná a svižným krokem asi po půl hodině doháníme Michala.  Nálada se rázem zlepší i paničce, já kvěle šlapu, táhnu a mám zase radost z toho, že jsem na treku...konečně má panička zase ´svého´ psa, tak jak ho zná.  Zlepšení nálady automaticky vede k většímu kecání a to...ke ztrátě značky. Úplně zbytečně vyšlapeme ohromný kopec - paničce to ani moc nevadilo, teď když jsem zase začal táhnout se jí šlo skvěle...potom ještě kus dál, když nám došlo, že tudy asi značka nevede...

Vracet se nám nechtělo, tak navzdory našemu orientačnímu nesmyslu jsme se to rozhodly stříhnout přes louku...mě se to strašně líbilo, jen panička se nějak blbě tvářila na ty metrový kopřivy, kterýma jsme měli prolejzat...ale pořád ji neopouštěla dobrá nálada z toho, že mě je zase dobře...částečně jsme obešli nějaký les, s tím že ta značka tu už někde musí být...a naštěstí byla.

Po modré docházíme do Dolní Smrčné, a už jen kousek a jsme na třetí kontrole!! V Bransouzíchv hospodě nabereme vodu a pokračujem dál. Další kontrola jen 6,5 km!! A to už bude poslední...když asi 2 km před Brtnicí ( K-4 ) si panička všimne, že lehce dopadám na pravou přední nohu...no co, tak dáme v Brtnici pauzu...vždyť pak nám zbývá jen 23 km do cíle !! Jenže noha se pořád zhoršuje a v Brtnici na ni už pomalu nedošlapuju.

Lepíme si razítka a dáváme pauzu. Mezitím mě panička zkoumá polštářky - bohužel na nich nic neobjevila...na pravé přední noze ho mám trochu prasklý, ale to mám na všech. Když se znovu dáváme na cestu, tak už na tu nohu odmítám došlapovat. Docházíme k další lavičce, sedáme si a panička oznamuje Michalovi že dál nejdem...dáme tak hodinu odpočinek a pak uvidíme...

Leháme si na lavičku a spřádáme další plány...počkáme hodinu a půl...do osmi...a když se mi noha nezlepší, voláme odvoz. Paničce se v hlavě honí myšlenky...trek se ji vzdávat ani trochu nechce...kvůli sobě by nikdy nevzdala...jenže za každou cenu dojít nemusíme...a tohle už nemá smysl...já sice chci jít dál a ani trochu se mi nelíbí když Michal odchází...jenže panička se na tu moji nohu nemůže dívat - nejlepší by bylo, kdybych už dál jít nechtěl...to by bylo dilema vyřešený...nebo kdybych měl alespoň na té noze nějaké viditelné zranění...jenže panička se bojí o klouby...a 23 km není zas tak málo...a navíc jsem předtím zvracel...nakonec je 100 procentně rozhodnuto-pokud nepřestanu pajdat, dál nepůjdem...treků si dojdem ještě spousty a nemá cenu kvůli jednomu riskovat moje zdraví...přeci jen všude píšou že je dogtrekking extrémní sport...třeba by se nic nestalo...ale třeba taky jo, a za to to paničce nestojí. Hodina a půl uběhne docela rychle, vstáváme, ale noha se nelepší. Panička vyhrabe mobil, volá odvoz ( tím se definitivně loučíme s naším pěkným průběžným 3. místem v MČR ) a pomalu se loudáme o lavičku blíž ke kontrole.

Sedí tam Bára s Broňou. Bára mě maže packu nějakou kostiválovou mastí a ještě se pokouší paničku přemluvit abysme pokračovali,ale zbytečně. Rozhodnutí, ke kterému se panička odhodlávala hodinu a půl, si nedá vymluvit.  Po chvíli odchází, my zaleháváme na laičku, ale začíná být už docela zima. Přichází Petra s Barrym a taky nějaká dobrá duše, co paničce půjčila mikinu. Po 1,5 přijíždí odvoz, nasedáme, vidíme ještě Petru s Barrym, kteří usedli o pár laviček dál a vydáváme se do cíle :-), kde na nás už ve stanu čeká Alča - jako obvykle - psí kašel a její koleno - způsobilo že se nechala odvézt taky.

Panička pořád přemítá jestli jsme neměli dojít...tak jí přesvědčím, že se rozhodla dobře. V noci několikrát zvracím, a jelikož nemám moc co, tak nějaké žaludeční šťávy, ve kterých ráno panička objeví krev...celý den proležím ve stínu se střídavým zvracením...Alča paničku moc nepotěší s tím, že když pes zvrací krev je otrávený...naštěstí ráno zvracím už jen žaludeční šťávy a udržím v sobě i pár piškotů. 

Treková atmosféra by byla skvělá, jen kdyby mě už bylo dobře...naštěstí večer už dostanu hlad, vypiju nějaký kuřecí vývar...ani přes noc už nezvracím, tak se paničce dost uleví...organizace treku byla super - ale kvůli starostem o mě si to panička neužila tak, jako normálně.