Zkoušky RH-LA
Největší nervy se zkouškami začaly v sobotu večer-den předem. Už jsem byla celkem v klidu a tak nějak jsem si myslela že pokud se nestane nic neočekávaného, tak by nám to mohlo vyjít…jenže najednou jsem se dozvěděla, že se k terénu na vyhledávání musí dojet na lyžích. Ono je to u lavinových zkoušek vcelku logický, ale mě i Petru to dost rozhodilo.
Začaly se mi hroutit představy, jak si vedu hezky nabuzenýho psa na hledání k terénu…to by mě na běžkách zabil. Místo toho se dostavovaly nepříjemné představy jak Tjabáka teda donutim, aby šel v klidu u běžek, což by ovšem bez mírného násilí nešlo. Jenže on se potom bude u hledání tvářit jak trouba, nebude se ode mě chtít vzdálit…no, pro klid v duši jsme byli s Petrou asi v 9 večer zkoušet jízdu na běžkách. Tjabo, ač povel za paty zvládá docela obstojně, se v momentně kdy jsem stála na běžkách tvářil jak největší idiot, že fakt neví, co po něm chci. Tak dostal volno a já se aspoň jela kousek projet. I když nějaký účinek to mělo, Tjabo měl z večerní projížďky ohromnou radost a ze mě spadly nervy – ať se nám to zítra povede nebo nepovede, vždyť je to skoro jedno, hlavně že jsme si ten týden užili.
Navíc ráno to vyřešil pan rozhodčí (Vilém Babička), když oznámil, že Áčka se můžou dělat celý bez běžek. To mi spadl kámen ze srdce J.
Začínalo se Áčkovými speciály a my jsme šli jako třetí. Dostala jsem vysílačku, naposledy jsem si zopakovala co do ní mám říkat (doteď nechápu, proč když já něco sděluju rozhodčímu, musím říkat ´Rozhodčí, rozodčí pro psovoda´), Tjabák si udělal poloviční odbíhačku a šli jsme k terénu. Celou dobu, co jsem se montovala do sněžnic, kolem mě Tjabo poskakoval a řval (měla jsem chuť vraždit, ale rozhodčí to později okomentoval, že ačkoliv toho psa nikdy předtím pracovat neviděl, už když přišel k terénu mu bylo jasný, že má ohromný drive :-P).
Pak jsem se nahlásila a pustila Tjabáka hledat. Kupodivu ode mě odběhl, a to hodně daleko, a zastavil se u kuželu, který značil zadní roh. No, byla jsem ráda, že ho nechtěl aportovat a na ukázání začal správným směrem prohledávat. Ověřil si prázdný úkryt, přečůral nějaký místo (jak jsem se později dozvěděla, tak se tam vyčůrala první fenka a Keary si to taky nenechal ujít), a proběhl kolem nějaké kupy sněhu. No, kupa byla dost daleko a celkem jsem očekávala že v ní bude figurant, tak mě docela zamrazilo, když si k ní Tjabák ani pořádně nečuchl. Za chvíli Tjabo zmizel pod kopečkem, kde na něj nebylo vidět a mě napadlo jestli nechytil nějakou stopu a nezneužil situace…ale zasloužil si důvěru, opravdu hledal to co měl-lidi a za chvilku jsem už slyšela trhaný štěkání. To byl u úkrytu a hrabal, při tom občas štěknul. Čekala jsem, až se dohrabe a začne štěkat souvisle a mezitím jsem přemýšlela, co že to mám říct do té vysílačky. Nakonec jsem opravdu na nic jsem nezapomněla, i záchrannou četu jsem si zavolala J. Došla jsem si pro Tjabáka, pochválila ho a šla si poslechnout konečný verdikt. Výborná práce, 195 bodů…to jsem opravdu nečekala.
Po obědě nás čekala poslušnost. Tjabo cvičil hezky s chutí, pár drobných chyb tam bylo, ale já jsem byla vcelku spokojená. I když při dlouhodobým odložení mi připravil perný chvilky…když jsem se otočila, Tjabák místo ležení stál. Naštěstí si opravdu jenom stoupnul a neudělal jediný krok. A pak byla střelba a on si zase lehnul J. 43 bodů z 50
Jako poslední se dělala dovednost. Z toho jsem měla největší hrůzu, protože hned dva cviky (ze 4) jsme neměli úplně dodělné. Chůzi za patama mi Tjabák udělal téměř předpisově. Zato kužely se nám moc nevydařily. 39 bodů z 50
Celkem jsme získali 177 bodů (max 200) a známku VELMI DOBŘE. A ještě pochvalu od rozhodčího, že prý se mu moc líbil Tjabův projev. A mě taky. Celou dobu na něm bylo vidět, že si to opravdu užívá a baví ho to. A já jsem poprvé měla opravdu jistotu, že jsem udělala dobře, když jsme od agility přešli ke (kloubně šetrnějším) záchranářům.